Ladislav Med stojí už řadu let v čele Pelhřimova. Letos kandiduje do Senátu. Nepůsobí jako typ politika, který by vyhledával kamery nebo velká gesta. Spíš naopak. V rozhovoru vysvětluje, proč se po letech na radnici rozhodl kandidovat, co ho naučilo starostování a proč si myslí, že dobrá politika vzniká hlavně nasloucháním.
Když se řekne politik, většina lidí si představí člověka, který rád mluví před lidmi. Vy tak nepůsobíte.
To asi opravdu nejsem.
Nikdy jsem neměl potřebu lézt na pódia nebo být někde vidět za každou cenu. Vždycky mi bylo bližší udělat práci a nechat výsledky mluvit samy za sebe. Jenže když člověk kandiduje, nemůže zůstat úplně stranou. Musí lidem říct, kdo je, co dělá a proč se rozhodl kandidovat. Beru to jako součást té odpovědnosti.
Co vás tedy přimělo kandidovat právě do Senátu?
Postupně jsem si uvědomil, že spoustu problémů, které na radnici řešíme každý den, má původ úplně jinde.
Jako starosta vidíte jejich důsledky. Přijde za vámi člověk, který nemůže sehnat lékaře. Mladá rodina řeší bydlení. Obec naráží na složité předpisy. Vy přesně víte, co by pomohlo, ale často zjistíte, že o těchto věcech se rozhoduje mimo města a obce.
Řekl jsem si, že už nechci stát jen u následků. Chtěl bych být tam, kde se ta pravidla tvoří.
Co vás starostování naučilo?
Asi hlavně rozhodovat. Když vedete město, nemůžete čekat, až budou všechny podmínky ideální. Musíte jít problém po problému. Některé věci vyřešíte rychle, jiné trvají roky. Ale důležité je neztratit směr.
Zároveň jsem pochopil jednu důležitou věc. Lidé si často myslí, že starosta všechno rozhodne sám. Tak to ale není. Dobrá rozhodnutí vznikají společně. V radě města, v zastupitelstvu, s odborníky i s lidmi, kterých se daná věc týká.
Umíte změnit názor, když vás někdo přesvědčí?
Ano.
A myslím, že by to měl umět každý, kdo rozhoduje o veřejných věcech.
Když člověk svůj návrh vysvětluje ostatním, zároveň si ověřuje, jestli opravdu obstojí. Jestli dává smysl nejen jemu, ale i ostatním. To není slabost. To je podle mě normální způsob, jak mají vznikat dobrá rozhodnutí.
Na co jste jako starosta nejvíc pyšný?
Spíš než pyšný bych řekl, že mám dobrý pocit z věcí, které přetrvají.
Jednou z nich je návrat vodohospodářství pod město. Nebyla to práce na pár měsíců. Trvalo to dlouho. Bylo potřeba připravovat podklady, přesvědčovat, hledat shodu a vydržet.
Dnes má město vodohospodářství ve své správě a samo za něj nese odpovědnost. To jsou rozhodnutí, u kterých člověk vidí smysl i po letech.
V čem je podle vás Senát jiný než komunální politika?
V obojím nakonec rozhodujete o lidech.
Jen v Senátu už nejde o jednu ulici nebo jedno město. Rozhoduje se o pravidlech, podle kterých pak fungují všechny obce v republice.
Právě zkušenost z radnice podle mě pomáhá vidět, jak se jednotlivé zákony skutečně promítají do běžného života.
Když se ohlédnete za lety na radnici, co vás nejvíc překvapilo?
Jak složitý stát ve skutečnosti je.
Dokud člověk veřejnou správu nezažije zevnitř, často vůbec netuší, kolik věcí spolu souvisí. Jedno rozhodnutí ovlivní další tři. Změna zákona se projeví v obci, která s tím nemůže nic udělat.
Možná právě proto jsem dnes opatrnější v rychlých soudech. Vím, že jednoduchá řešení většinou
neexistují.
Co byste nikdy neudělal kvůli politickým bodům?
Veřejná práce nemá být soutěž o potlesk.
Když se člověk pro něco rozhodne, měl by si za tím stát i tehdy, když to není jednoduché nebo populární.
Pokud začnete rozhodovat podle toho, co zrovna přinese nejvíc hlasů, dříve nebo později přestanete rozhodovat správně.
Jak byste chtěl, aby vás lidé jednou hodnotili?
Že jsem byl člověk, na kterého bylo spolehnutí.
Nemusí si pamatovat všechny projekty nebo rozhodnutí. Ale pokud jednou někdo řekne, že když bylo potřeba něco dotáhnout, věděl, že se na mě může spolehnout, tak to pro mě bude asi to největší ocenění.
Od roku 2006 působí v komunální politice a od roku 2018 je starostou Pelhřimova.
Jako starosta stál u projektů, které mění Pelhřimov k lepšímu. Od investic do škol a veřejného prostoru přes rozvoj sportovišť až po dlouhodobé projekty v místních částech města.
Do Senátu nekandiduje proto, aby dělal velkou politiku. Kandiduje proto, aby do ní přinesl zkušenost z praxe. Zkušenost člověka, který každý den vidí, jak zákony dopadají na města, školy, nemocnice, podnikatele i běžné rodiny.
